"Nečekaný výdaj, třeba za zubaře, zaplatíme, musíme si to ale stáhnout z jídla nebo si odpustit boty."

Anna, pečovatelka

Pečovatelka Anna žije s dvěma dospívajícími dětmi v Praze, její manžel je chemik. Podstatnou část jejich společných příjmů vždy obratem odevzdají bance na splátku hypotéky, další tisíce spolknou dětské kroužky, školné a internet, a tak na potraviny a další běžný provoz už nezbyde moc. Auto nemají a chytré mobily také ne, dovolenou řeší zdarma u babičky na chatě. S manželem si oba nosí do práce obědy z domova a na konci měsíce z výplaty neuspoří stejně vůbec nic. Pokud rodinu potká nečekaný výdaj, je to vždycky trochu průšvih. Třeba když všichni najednou potřebují zubaře, vyjde to na několik tisíc. „Zaplatíme to, ale musíme to stáhnout z jídla nebo si odpustit boty,“ říká Anna. Matka musela nedávno dětem odepřít očkování proti klíšťové encefalitidě a meningokoku.

"Copak chceme tak moc, když bychom rádi založili rodinu ve městě, kde máme blízké lidi a kde oba pracujeme?"

Aleš, recepční

Aleš je zaměstnaný na recepci a současně si v kombinované formě dodělává vysokou školu. Kvůli studiu už nemá sílu ani čas na další přivýdělky, aspoň ale každé dva týdny daruje krevní plazmu. Má z toho už jizvy na rukách, ale jednak je rád, že může pomoci, a navíc by odměna za odběr – skoro dva tisíce korun měsíčně – v domácím rozpočtu chyběla. Ještě nedávno měl spolubydlení s více kamarády, ale loni se sestěhoval do bytu s přítelkyní a počítají každou korunu. Po dokončení školy si pracovně polepší, ale pokud budou mít dítě, během rodičovské pro změnu přijdou o část příjmu partnerky. „Teď si ze dvou výplat můžeme dovolit malé 2+kk, vůbec netuším, jak budeme bydlení jednou řešit s dětmi,“ přemýšlí Aleš. „Odstěhovat se z Prahy nás neláká. Copak chceme tak moc, když bychom rádi založili rodinu ve městě, kde máme blízké lidi a kde oba pracujeme?“

"Zvládli jsme to, ale děti jako by ani neměly matku."

Martina, zdravotní sestra

Martina je zdravotní sestra. Když zůstala s dětmi sama, nebyla je schopna uživit je jen z jedné výplaty, přestože jejich otec platil alimenty – byly totiž příliš nízké. Musela tak mít tři práce a nebylo na výlety ani na dovolené, základní věci a provoz domácnosti ale utáhnout dokázala. Pokud však její děti chtěly jet na tábor nebo se něco v domácnosti pokazilo, musela jí finančně vypomáhat máma. Když jí vytrhli zub, chodila šest let bez náhrady, protože na tu už jí nezbývalo a na žádné sociální dávky neměli nárok. „Zvládli jsme to, ale děti jako by ani neměly matku. Ta byla buď v práci, běhala kolem domácnosti nebo spala“, říká s již odrostlými dětmi dnes.

"Se dvěma pracemi koncem měsíce stejně na nule."

Jan, divadelní režisér

Jan pracuje jako kmenový režisér velkého regionálního divadla a jako umělecký šéf nezávislé pražské scény v rozsahu dvou plných úvazků za dva platy odpovídající půl úvazku. S dvěma pracemi tedy celkem dosahuje zhruba průměrnou měsíční mzdu. Jenže vzhledem k tomu, že každá jeho práce je v jiném městě, má zároveň dvojnásobné výdaje na ubytování a cestovné. Na konci měsíce je tedy většinou stejně na nule. „Když mě potká neočekávaná finanční událost, jako je pracovní neschopnost kvůli úrazu nebo rozbitý spotřebič, tak na ni zkrátka nemám“, konstatuje.

"Budu se asi muset zadlužit, i když vím, jaké to je riziko."

Luboš, dělník v potravinářském průmyslu

Luboš pracuje s manželkou v Praze na nejvyšších dělnických pozicích ve svém oboru. Součástí této práce jsou noční směny, vysoká zodpovědnost, práce s penězi, nepřetržitý provoz a stres. Pro letošní rok si vyjednali navýšení mezd, a mají tedy dohromady příjem 80 000 Kč hrubého. Přesto je pro ně vyjít s těmito penězi v Praze dost obtížné. Luboš podporuje svou matku, takže stranou se mu nepodaří dát ani korunu, a to ačkoli neplatí hypotéku ani nájem, ale jen poplatky ve vlastním. Do práce dojíždí 22 let starým autem a každý čtvrt rok s ním je v servisu, protože odejde některá součástka. „Ve starém autě se už necítím bezpečně, vozím v něm celou rodinu. Tak se asi budu muset zadlužit, i když vím, jaké je to v dnešní době riziko“, přiznává.

"Vysokoškolsky vzdělaná odbornice s praxí – a existenčními problémy."

Vendula, úřednice

Vendula pracuje ve státní správě na vedoucí pozici s patnáctiletou praxí, přesto pravidelně řeší, jestli si může dovolit ke konci měsíce natankovat další nádrž do auta, nebo jestli jí před výplatou zbydou peníze na poslední víkendový nákup jídla. „Ekonomická situace mi nedovoluje v poklidu řešit mé zdravotní problémy, protože i sebekratší doba čerpání nemocenské je výrazným zásahem do příjmů, a vzhledem k zákazu podnikání pro státní zaměstnance nemám moc šancí vykrýt to jinými příjmy“, říká. Má nastavené dostatečně vysoké pravidelné zálohy za teplo a elektřinu, aby v žádném případě nedoplácela, přeplatky každý rok používala na úhradu dovolené. Teď se obává, že letos si ji už nebude moci dovolit. Hrozí se nenadálých situací, třeba toho, že nebude schopná delší dobu pracovat. „Jsem na to sice pojištěná, stačí ale třeba onemocnět z jiného důvodu, než který uzná pojišťovna, a jsem nahraná“. Uvědomuje si sice, že oproti stále se zhoršující situaci čím dál většího počtu lidí je na tom s vlastním bytem ještě relativně dobře. „Zároveň si ale opravdu nemyslím, že bych jako vysokoškolsky vzdělaná odbornice s dlouholetou praxí, bohatými zkušenostmi a vysokou pracovní angažovaností měla svou energii a elán věnovat řešení existenčních problémů“, konstatuje.

"Dovolenou čerpám, když jsem nemocná. Teď si jinou stejně dopřát nemůžeme."

Zdenka, administrativní pracovnice

Zdenka pracuje v kanceláři obchodní společnosti. Základ její mzdy jen mírně převyšuje minimální mzdu, zbytek záleží na tom, jak se firmě aktuálně daří, což ale Zdenka a mnoho jejích kolegů ze své pozice prakticky nemůže ovlivnit. Její nasazení musí být každý měsíc stejně velké, výplata se ale v různých měsících může lišit i o deset tisíc korun. Pokud se proměnlivá část mzdy zrovna pohybuje na nižší úrovni, výplata sotva vystačí na nájem a nákup základních potravin. Většinu víkendů a často i odpoledne po své běžné osmihodinové směně v kanceláři proto Zdenka dochází na brigády - uklízí nebo doplňuje zboží do regálů v supermarketu. „Spoření na horší časy a plánování volného času je v mojí situaci téměř vyloučené. Dovolenou čerpám, když jsem nemocná. Děti jezdí na prázdniny k prarodičům, dražší dovolenou si teď stejně dopřát nemůžeme, možná za pár let,“ říká Zdenka.

"Nástupní plat na úrovni minimální mzdy nás vrátil na zem."

Tomáš, truhlář

Tomáš je truhlář, mají s kamarádem živnost v malé vesnici na Vsetínsku. Je to sezónní práce, na zimu si musí vydělat v létě většími zakázkami ve městě. Žije ve vlastním domku s ženou a třemi dětmi. Výstavba a rekonstrukce domu ukrajuje z už tak omezených příjmů, péči o ovce a koně částečně pokryjí evropské dotace. Tomášova žena si po dlouhé rodičovské dodělává pedagogické minimum – chce začít pracovat, je to však i nutnost. Jak děti rostou, už i to minimum jako školka, kroužky, dojíždění a aspoň jedna dovolená po Česku, začalo být problém. „Žena nastupuje v jeslích jako asistentka. Doufali jsme, že nám to vrátí nějakou stabilitu, ale nástupní plat na úrovni minimální mzdy nás vrátil na zem.“

"Mám odbornou práci na plný úvazek, ale musím žádat o příspěvek, který pomáháme zařídit našim klientům."

Míla, pracovnice v sociálních službách

Míla pracuje v sociálních službách. Má zodpovědnou a namáhavou práci, dál se vzdělává a vypracovala se dokonce na pozici vedoucí. Odměna v tomto oboru ale náročnosti příliš neodpovídá. Přesto neuvažuje o změně profese, práce pro lidi ji i po letech praxe naplňuje a dál ji chce dělat nejlépe, jak to jen dovede. Dřív Mílina domácnost s příjmy víceméně vycházela. Po rozvodu se ale finanční situace zkomplikovala, protože Míla má ve výlučné péči děti ve školním věku. Součet její mzdy s výživným na provoz rodiny zkrátka nestačí. Musela si proto zažádat o příspěvek na bydlení. „Mám odbornou práci na plný úvazek, ale musím žádat o příspěvek, který pomáháme zařídit našim klientům v obtížné sociální situaci. Já nechci hledat jinou práci, tahle mi dává největší smysl a radost, ale když vidím tu výplatu, občas si říkám, jestli by nebylo lepší jít jinam a třeba konečně i dětem dopřát o trochu víc.“

"Teď se radujeme z miminka a jsme rádi, že to nejhorší je za námi. Co bude dál, to je otázka."

Agáta, markeťačka a čerstvá matka

Agáta je marketingová specialistka na volné noze. Než otěhotněla, byla zvyklá přispívat na domácnost s partnerem rovným dílem. Těhotenství však jejich harmonii narušilo. Silné anémie znemožňovaly Agátě standardně pracovat, aspoň částečné zakázky přijímala ještě měsíc před porodem. Finanční břemeno na sebe však musel vzít z větší části partner. Jako by toho nebylo dost, oznámil jim nájemce ze dne na den, že se chystá byt prodat. Po dlouhých úvahách se rozhodli vzít si na byt hypotéku, tak trochu proti vlastní vůli. I tady musel větší podíl složit Jiří, základní vklad navíc spolkl veškeré úspory. „Teď se radujeme z miminka a jsme rádi, že to nejhorší je za námi. Co bude dál, to je otázka.“