Alarmující je stav v sociálních službách v oblasti pobytové péče, kde je 92 procent zaměstnanců s příjmy pod důstojnou mzdou. Někteří zaměstnanci si ke své už tak dost náročné práci na plný úvazek přidávají brigády, další musí dokonce kvůli nedostatečným příjmům žádat o příspěvek na bydlení nebo jiné dávky.

Přestože reálné mzdy poklesly, zisky mnohých korporací i v uplynulém roce stoupaly. Prostor pro zvyšování mezd proto u řady zaměstnavatelů je. Příkladem by měli jít i veřejní zaměstnavatelé. Stát může výši mezd příznivě ovlivnit navyšováním minimální mzdy či stanovením mzdových kritérií ve veřejných zakázkách nebo dotačních programech.

Pod hranici se meziročně propadlo 184 tisíc lidí, protože jejich náklady rostly rychleji než jejich mzdy. Na vypočítaný minimální důstojný příjem nedosáhlo 57 procent zaměstnaných mužů a 71 procent žen. Důvodem je nižší odměňování žen, tedy takzvaná genderová výdělková propast.

Máme za sebou výjimečné období extrémní inflace spojené s ekonomickým poklesem. Zaměstnancům, kteří mají nízké mzdy, se hranice důstojné mzdy ještě více vzdálila. Náklady totiž rostly víc než jejich nominální mzdy.

Přestává platit, že kdo pracuje, tak se má aspoň slušně. Nezaměstnanost neroste, situace domácností se přesto zhoršuje. To zásadně narušuje společenský konsensus.

Ani při nízké nezaměstnanosti se životní úroveň nezvedá, přibývá klientů potravinových bank, část domácností nic neušetří a zadlužuje se, stres se promítá ve zdraví či školních výsledcích dětí.

Trhu práce sice říkáme trh, ale strany, tedy zaměstnavatelé a zaměstnanci na něm nejsou v rovném postavení. Slabší stranou je vždy pracovník, jehož reálný příjem z práce už řadu let neřeší ani vlády, ani k tomu určené úřady, dostatečně dokonce ani mechanismy kolektivního vyjednávání mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů.

Na nedůstojné mzdy společnost doplácí. Politickou radikalizací, nízkou kupní silou, generační chudobou, závislostí na sociálních dávkách, nárůstem šedé ekonomiky nebo třeba občanskou rezignací a zklamáním z polistopadového vývoje.

Větší část společnosti tak navzdory tomu, že pracuje na plný úvazek, jen stěží pokryje běžné výdaje tak, aby se zároveň cítila pohodlně. Pro mnoho z nich to podle analýzy znamená ekonomickou nejistotu, dodatečnou práci a v té souvislosti méně volného času, času stráveného s rodinou či zadlužování se.

Vliv odborové organizovanosti na výši mezd je přitom zcela zásadní. V Česku je odborová organizovanost pracujících pouze na úrovni 13 procent, ve skandinávských zemích jsou v odborech dva ze tří zaměstnanců a zaměstnankyň. Tomu odpovídá i nízká míra mezd v Česku. Smlouvy kryté kolektivním vyjednáváním jsou přitom v průměru o šest a půl tisíce korun vyšší a převyšují průměrnou mzdu.

Česko totiž patří mezi země v Evropě, kde mzdy klesají nejvíc. Prvním důvodem je, že významnou roli hraje stát jako primární zaměstnavatel v sektorech zdravotnictví, školství a sociální péče. Druhým je nadprůměrná inflace v mezinárodním srovnání. Třetím je politicko-ekonomický tlak na to, aby mzdy nerostly. Straší se mzdově-inflační spirálou, přestože inflace je tažena spíš zisky firem.

Tento rok jsme zvedli téma kolektivního vyjednávání. Jedním z důvodů je, že současná vláda se zavázala prostřednictvím evropské směrnice ke zvyšování pokrytí zaměstnanců kolektivním vyjednáváním na víc než dvojnásobek. Druhá věc je souběh vysoké inflace s nedostatečným růstem nominálních mezd v Česku. Jedna z příčin je právě slabá pozice zaměstnanců ve vyjednávání o mzdách.

Na Minimální důstojnou mzdu nedosáhnou nejen lidé s nízkou kvalifikací, ale ani lidé s vyšším vzděláním. Třeba řadoví úředníci a úřednice na radnicích, pracovníci v sociálních službách, ale také vysokoškolští učitelé a učitelky, divadelníci nebo filharmonici.

Navzdory deklaracím, že peněženkám lidí pomůže předloňské zrušení superhrubé mzdy, se to u mnohých neprojevilo. Pomohlo to lidem ze střední a vyšší třídy. Prospěch pro ty nízkopříjmové nebyl žádný nebo tak malý, že ho současná inflace dokázala smazat.

Dlouhodobě nízké mzdy se citelně odráží na kvalitě života lidí. Lidé, kteří nejsou dostatečně zaplaceni, mnohem častěji upadají do dluhových pastí, musí mnohdy pracovat na úkor volného času, potýkají se častěji se zdravotními problémy a mnohem hůře čelí rychle rostoucím cenám bydlení či energií.

Měsíčně počítáme s celkem 12 procenty mzdy, které by bylo záhodné si uspořit. Počítáme s pěti procenty na jednorázové a nečekané výdaje, jako nákup a obnova bílých spotřebičů, a u zbylých sedmi počítáme, že by si je lidé měli ukládat stranou na důchodové spoření a další pojištění. Je to nižší než většina expertních doporučení, která počítají třeba spíše s 10 procenty měsíční mzdy pouze na penzi.

Často slýcháme o důležitosti takzvané finanční gramotnosti, která by měla zamezit tomu, že si lidé budou brát nevýhodné půjčky nebo v nejhorším případě končit v exekucích. Je to určitě potřebná věc, jenže před všechny ty užitečné poučky je třeba předsunout, že nejdřív je zapotřebí mít dostatečnou sumu peněz, která pak rozvážnému hospodaření podléhá.

Nejčernější scénář vypadá tak, že vám přijde složenka na energie a vy na to nebudete mít. To je to hlavní riziko. Náklady rostou bez vztahu k vašim příjmům a vytváří tlak zvláště na lidi, kteří jsou pod úrovní Minimální důstojné mzdy. Pro ně je to existenční riziko, které když není řešeno nějakou pomocí, tak si s tou situací prostě nemohou poradit.

Navazujeme na podobné zahraniční iniciativy z posledních třiceti let, neboť se ukázalo, že minimální mzda pomalu přestala plnit svou ochranou funkci a dnes již nezaručuje ani elementárně důstojný život. Adekvátní mzdové ohodnocení představuje základ sociální smíru, jak ostatně uvádí i Všeobecná deklarace lidských práv.

Z historie i mnoha současných průzkumů víme, že ekonomická a sociální stabilita, a i s tím související pocit spravedlnosti, že je vlastní úsilí společností adekvátně oceněno, jsou důležité pro důvěru ve společenské uspořádání. Bez důstojného materiálního zajištění všech může liberální demokracie jen těžko prospívat.

Přechod na vyučování přes internet ukázal, jak důležité je připojení k internetu, případně dostatečné rezervy, aby šlo řešit situaci, kdy je potřeba další počítač, protože se vyučuje přes internet. Když se zaváděla online výuka, vláda očekávala, že počítače všichni mají. To přesně ukazuje, jak vylučující může být, když nemáte něco, co je to vnímáno jako standard.

Velká část společnosti tak navzdory tomu, že pracuje na plný úvazek, obtížně pokrývá běžné výdaje. To se podepisuje jak na jednotlivcích a jejich zdraví, vztazích či vzdělání dětí, tak na prosperitě, odolnosti a soudržnosti společnosti jako celku.

Minimální důstojný výdělek s možností malých úspor je důležitý zvlášť v dobách krize. Lidé při poklesu příjmu mohou mít rezervu. Domácnost je schopna reagovat na krátkodobý výpadek. To znamená nižší zátěž pro stát.

Minimální důstojnou mzdu nemívá ani nižší střední třída ve velkých městech, tedy třeba pracovníci v kultuře či pohostinství. Nedosáhnou na ni ani zaměstnanci v sociálních službách.

Platforma pro minimální důstojnou mzdu, která sdružuje experty a expertky z veřejných a vědeckých institucí, odborů a neziskových organizací, počítala, kolik by měl člověk vydělávat, aby mohl pokrýt své výdaje. Co si pod pojmem důstojná mzda představit?

Žádný z indikátorů typu průměrné hrubé mzdy či minimální mzdy neříká nic o tom, jak se z těch peněz dá vyžít, málokdy se ta čísla totiž uvádí do kontextu. Konkrétně třeba v rámci debat o zvýšení minimální mzdy lze málokdy zaznamenat otázku, zda se s tímhle obnosem peněz vůbec dá vyžít.

Kupní síla je tu extrémně nízká, téměř nejnižší v EU. Nízkými mzdami konkurujeme asijským zemím přesto, že jsme státem EU. Když se mluví o chudobě v ČR, zmiňují se příjemci dávek, nezaměstnaní či lidé v ghettech. Nemluvíme ale o ekonomické nejistotě, která se týká mnohem více lidí. Projevuje se v silném pocitu frustrace, neviditelnosti.

Minimální důstojná mzda je tak zásadní mimo jiné v tom, že ukazuje, na čem se ušetřit vážně nedá. Rozhodovat se, jestli člověk uspoří spíš na jídle, nebo na zdraví, je přece absurdní představa. A přesto jde o volbu, kterou v určité podobě musí řešit polovina z nás.

Dlouhodobý stres z možných finančních potíží se prokazatelně promítá do zhoršení duševního zdraví a schopnosti se soustředit či relaxovat, ale také vyššího rizika fyzických onemocnění. Na vině je jak příliš mnoho práce a minimum volného času, tak konzumace méně kvalitních potravin a oslabení imunity vlivem stresu i nemožnosti si zcela odpočinout.

Položky nezahrnují náklady na jakékoliv dražší zvláštní potřeby. O detailech jednotlivých položek lze vést debatu, to ale nezpochybňuje potřebu nástroje, který má nastavit zrcadlo běžným ukazatelům příjmů a přispět do debaty o hospodářské strategii Česka.